Jdi na obsah Jdi na menu
 


Knírač

 

Knírač

 
Každý, kdo se jen trochu zabývá kynologií, zná jistě toto plemeno, pocházející z Německa, které u nás, v České republice, není žádným nováčkem. Knírač patří do II. skupiny FCI - pinčové a knírači, do sekce 1.  V zemi původu se tomuto plemeni říká Schnauzer [šnaucr - tedy od morda, čenich, čumák], pod stejným názvem bychom našli plemeno i v angličtině. V České republice běžně potkáváme knírače všech tří velikostí a všech možných škál zbarvení. 

Chovem kníračů v ČR se  zabývá specializovaný klub s názvem Klub chovatelů kníračů, který sdružuje chovatele, majitele a příznivce všech velikostí i zbarvení kníračů. Nejrozšířenějším zástupcem tohoto plemene na našem území je malý knírač. Začněme tedy naše seznamování s tímto plemenem právě u něj.


Malý knírač
Historie
Ještě na konci 19. století byl malý knírač a opičí pinč považován za jedno a totéž plemeno. Byli oblíbení jak v řadách aristokracie tak i jako psi pro hubení krys a myší ve stájích chudších vrstev. Již tehdy bychom mohli najít jedince, kteří nesli znaky dnešních malých kníračů. Jednalo se především o delší hrubou srst a zbarvení. Jako první přišel s myšlenkou diferenciace malých kníračů J. Berta, který pronesl následující výrok: "Nemohu věřit, že naši dávní předchůdci v šerých nekynologických dobách byli takoví cílevědomí a houževnatí chovatelé, jak se nám předkládá, a že bychom byli pouze povoláni k tomu abychom pokračovali v tom, co dobrého a co velkého nám vytvořili." Berta postrádal trpasličí psy s rovnými kostmi a drsnou tuhou srstí, jejichž předobraz  viděl v tehdejších opičích pinčích. Myšlenku na oddělení opičího pinče a malého knírače se mu podařilo realizovat až o pár let později, poprvé bylo toto plemeno předvedeno na výstavě ve Frankfurtu roku 1906. Od této výstavy se začíná psát historie malého knírače. Trvalo však ještě několik let než se z nepřeberného množství struktur srsti, povah a forem vyvinula skutečná kopie středního knírače. 
Co nám prozrazuje standard
Malý knírač je silný, spíše podsaditý než štíhlý, drsnosrstý, elegantní zmenšený dokonalý obraz standardního knírače, bez nedostatků provázejících trpasličí vzhled. Stavba těla je kvadratická. Kohoutková výška se pohybuje v rozmezí 30 až 36 cm. Tomu odpovídá váha 4 až 8 kg.
Můžeme se setkat se čtyřmi druhy zbarvení:  černé s černou podsadou, pepř a sůl, černo - stříbrná a velmi vzácné čistě  bílé zbarvení. Všechny barevné rázy, kromě čistě bílého, musí vykazovat tmavou masku, která podtrhuje výraz knírače. Srst je vždy drsná a hustá. 

Střední knírač
Původ 
Plemeno bylo vyšlechtěno koncem 19. století chovatelskou selekcí ze středně velkých selských psů na území jižního Německa. Stejně jako malý knírač má i střední knírač co dočinění s pinči. Avšak časem se v různých formách a variantách srsti vyskytlo typické drsné husté dlouhé osrstění zejména v oblasti mordy a obočí. To vedlo k selekci těchto typů, které jsou ale stále ještě popisovány jako hrubosrstí pinčové. U počátku chovu knírače stál R. Stebel, který byl nejenom kynologem, ale i kreslířem. Díky jemu si i dnes můžeme udělat představu o tom, jak vypadali knírači na počátku svého čistokrevného chovu. Předkové kníračů byli psi v držení vozatajů, kteří hrubosrsté psy využívali k hlídání vozů. Hrubá srst byla při špatném počasí ochranou proti chladu i dešti. Byli však využívání i ve stájích, kde byla jejich práce hubiče hlodavců oproti pinčům méně hlučná. Bylo za potřebí houževnatého, samostatného, vytrvalého, statného a svému pánovi oddaného psa, který je schopen ohlídat stáj a krmivo pro koně jak před krysami tak i před zloději koní. Díky tomu byli také označováni jako "krysaři". Pes musel být přirozeně ostrý vůči cizím lidem, avšak musel být ovladatelný svým pánem. Od 1878 se začalo šlechtit nové čistokrevné plemeno. Jedná se o nejstaršího zástupce kníračů.
Standard ve zkratce
Kohoutková výška se pohybuje mezi 45 a 50 cm, váha kolísá v rozmezí 14 až 25 kg. Na rozdíl od své malé kopie, malého knírače, se vykytuje jen  ve dvou barevných varietách: černý s černou podsadou a ve zbarvení pepř a sůl. Typickým znakem plemene je vous, který se tvoří na tlamě a není příliš jemný, a dále huňaté obočí, které lehce zastírá oči. Po těle je srst drátovitá, přiléhavá a hustá. Pohyb je elegantní, pružný a prostorný a zadní běhy vykazují silný posun vpřed. Nosní houba má černý pigment. Uši jsou posazeny vysoko na hlavě a jejich špičky přepadají dopředu ke spánkům.
Dříve se kníračům krátil ocas a kupírovaly uši, dnes je již kupírování výstavním řádem v České republice zakázáno.

Velký knírač
Z historie
Velký knírač je nejmladší z rodiny kníračů a pinčů. Není však moc pravděpodobná úzká příbuznost středního ani . Většina údajů o původu velkého knírače se bohužel ztratila během druhé světové války. I přestože se několik chovatelů na území Německa snažilo v minulosti posbírat a sepsat dostupné informace o historii plemene, není dnes skutečně důvěryhodný zdroj k dispozici. Nejstarší stopu o psovi podobném dnešnímu knírači nacházíme na obrazu císařovny Sissi z roku 1850. Je zde vyobrazen velký černý hrubosrstý pes, zřejmě v té době zvaný mnichovský knírač. Za celou historii známe několik různých označení například - medvědí knírač, ruský knírač, pivní knírač atd. Možná je i příbuznost velkého knírače s východoevropskými pasteveckými psi. Jisté je však jen jedno, předchůdcem velkého knírače je plemeno selských psů v Horním Rakousku a Bavorsku. Zde se používali při pasení dobytka a svým popisem skutečně odpovídají typu knírače. Roku 1907 vznikl v Mnichově Bavorský klub kníračů, který se stal patronem těchto velkých černých psů. Existovaly dokonce již i chovatelské stanice, avšak ještě nemůžeme mluvit o čistokrevném chovu velkého knírače. V této době byl tento typ psa znám a veden názvem mnichovský knírač. Teprve po roce 1910 svítá v chovu na lepší časy. Do plemenné knihy byli zaregistrováni první jedinci, plemeno ale ještě čekala k ustálení typu, charakteristických barev a výšky. Před počátkem první světové války se Dr. Calaminus rozhodl připustit některé ze svých velkých kníračů s dalšími plemeny. Můžeme se jenom domnívat o jaké typy či plemena se jednalo. Pravděpodobně ty byli psi místních sedláků. Možná použil černé dogy, v úvahu připadá i velký pudl. Během druhé světové války a hlavně po ní zaznamenává velký knírač úspěch coby hlídač statků a domů. S rostoucí potřebou obyvatelstva chránit svůj majetek vzrůstal i zájem o hlídací statné psy.
Krátce ze standardu
Kohoutková výška dosahuje úctyhodných 70 cm, spodní hranice je určena na 60 cm. Hmotnost se pohybuje mezi 35 až 45 kg. Průměrný věk je 12 - 14 let, což je na tak velké plemeno jistě velmi překvapující. Barva je stejně jako u středního knírače černá nebo pepř a sůl. Vzhled velkého knírače vzbuzuje respekt. Nekrácený ocas je nesen šavlovitě či srpovitě. Uši ve tvaru V jsou překlopené a vysoko nasazené.


Charakter
Typickými povahovými rysy knírače jsou jeho živý temperament spojený s rozvážným klidem. Charakteristická je dobromyslná povaha, hravost a vyslovená oddanost pánovi. Je velmi milý k dětem, nepodplatitelný, ostražitý. Ostrým hlasitým štěkotem hlásí příchod každé návštěvy, jinak ale neštěká zbytečně. Není agresivní, pokud není vyprovokován. Umí ostře ochraňovat své teritorium. Má vysoce rozvinuté smyslové orgány, inteligenci, je vhodný k výcviku, neohrožený, vytrvalý a odolný proti povětrnostním vlivům i nemocem. Tyto vlastnosti dávají kníračovi všechny předpoklady, aby se stal vynikajícím rodinným, hlídacím a společenským psem, má také všechny přednosti služebního psa. 
Malý knírač je ovladatelnější než ostatní dvě plemena, je spolehlivý, houževnatý, čilý a hlavně velmi přizpůsobivý. Proto je ideálním společníkem pro chovatele všech věkových skupin, počínaje činorodými mladými majiteli a konče staršími lidmi, žijícími ve městě.


Výchova
Správný přístup k výchově knírače je jednou z hlavních podmínek pro příchod přívětivého dobromyslného společníka a psa do rodiny a k dětem. Knírač potřebuje pevnou ruku, avšak ne přílišný dril a už vůbec ne násilí. Knírači jsou od přírody inteligentní tvorové, kteří jsou obdařeni jistou dávkou energie, kterou potřebují vybít. Nejlépe na společných procházkách či při příležitosti sportu. Pohyb prostě milují. Jejich inteligence se projevuje ve schopnosti chápaní, například při výcviku služebních psů. Výchova musí být důsledná a majitel si jej v žádném případě nesmí nechat "přerůst přes hlavu".


Využití kníračů dnes
V dnešní době se již knírači jakožto hlídači stájí nevyužívají. Funkci hlídače však mají v krvi všichni. Jejich ostražitost a nebojácnost jsou pro tuto funkci skvělým předpokladem. I přes to jsou knírači, hlavně ti malí, oblíbenými rodinnými mazlíčky. Knírači jsou využíváni také jako služební plemeno pro vyhledávání trhavin a drog. Výjimkou není ani využití kníračů při vyhledávání těl v sutinách. Díky své inteligenci zaujali své místo knírači i ve sportovní kynologii - agility, poslušnost i obrana. Hlavně velcí knírači jsou využíváni ve službách policie jako obranáři.


Úprava srsti

Knírači mají hrubou, drátovitou srst s hustou podsadou. Srst na nohou a hlavě je delší, jinde na těle krátká. Pro běžného domácího mazlíčka postačí pouze trimovací hřeben, který seženeme v každé dobré chovatelské prodejně. U výstavních jedinců je úprava srsti mnohem náročnější. Knírači se stříhají, česají a trimují. Vystavovatelé si dají na úpravě svých svěřenců hodně záležet. Vous i obočí musí být dokonale upraveny, stejně tak i delší osrstění na nohách. Skutečně profesionální úprava psa na výstavu Vám může zabrat i několik hodin. Pokud jste nováček, není od věci navštívit psí salon a posbírat zde pár zkušeností o úpravě srsti knírače, či informovat se i Vašeho chovatele. Pokud se věnujete úpravě srsti poctivě a psa pravidelně a dobře trimujete, odměnou Vám bude nelínající společník, což je jistě velká výhoda hlavně u jedinců, kteří jsou drženi v bytě. Vaší základní výbavou pro údržbu a úpravu srsti budou: železný hřeben, trimovací hřeben a holící elektrický strojek s nástavcem. Na dobře upraveného knírače je radost se podívat. Je-li pes držen celoročně venku, je dobré nechat srst v zimních měsících delší, předejdeme tak případnému nachlazení.